povídky

Sblížení

2. kapitola

Takže konečně po dlouhé době jsem  se donutila k opravě druhé kapitoly. Je to úmorná práce. Sice je to mnohem jednodužší než u první kapitoly, kde bylo chyb více než samotných slov, ale i tak mě to docela zmáhá. 

Chtěla bych podotknout, že neupravuji úplně všechno - jen hrubky a občas text, protože když jsem začínala psala jsem tady tolik nepodstatných hovadin až to bolí. Takže když přesto najdete chyby... omlouvám se, ale opravovat to do detailů nehodlám.

Byla to krásně vyhlížející třípatrová budova. Omítku měla natřenou na béžovo a kolem oken dřevěné trámy, na kterých byly postavené truhlíky s muškáty, jejichž květy sahaly až k oknům v přízemí. Tyhle byly ale mnohem větší a bez záclon, tam byla nejspíš ta cukrárna.

„Ahoj Henry! Tak vidím že jsi přesvědčil všechny! To jsem rád!" vyběhl z domu Dan a srdečně je přivítal,

„Promiňte že tady není Kate s holkama, ale dneska udělaly strašně hodně práce a tak si šly brzy lehnout. Doufám že vám to nevadí?!"

Po této větě ho všichni a nejvíc James uklidnili, že je to naprosto v pohodě. Dan se usmál a pozval je dál.
Vevnitř to vypadalo také skvěle. Jenže na prohlížení jaksi neměli čas, protože je pan Evans zatáhl do jiné místnosti, která byla sice menší ale stejně útulná jako ta první a ujal se slova.
„Tak tady bychom za normálních okolností měli povečeřet, jelikož je už ale pozdě a naše kuchařky spí, tak máte večeři připravenou ve svých pokojích, které vám za chvíli ukážu. Jinak - tohle je naše jídelna. Jíst budete tady a ne vedle, teda pokud si budete chtít dát něco z cukrárny tak můžete i tam. A ještě, tam za těmi lítacími dveřmi je kuchyň, tam smí pouze naše kuchařky. Ták, a teď ty pokoje. Pojďte za mnou," vychrlil ze sebe.

Zastavil až v druhém patře a otevřel dveře přímo naproti schodišti a podal panu Potterovi klíče.

„Tady tohle je pokoj pro vás Henry. Tam na tom papíru co máte na stole je napsáno všechno co se týká jídel a předem vás upozorňuji, že jestli vstanete pozdě nebudete mít nic. Dobrou noc," popřál jim a s úsměvem se otočil zpátky na kluky,

„Tak pánové, vy dva máte pokoj až nahoře, hned vedle holek. Takže buďte prosím potichu, nerad bych je budil. A ještě něco! Neprovádějte mi tam s nimi nic! Protože jinak bych byl nucen zasáhnout!" dodal se smíchem. James i Sirius museli uznat, že s ním nuda rozhodně nebude.

O dvacet minut později se oba dva po vydatné večeři svalili do postele a snažili se usnout, protože snídaně byla už v sedm ráno. Bohužel se jim to nedařilo, z místnosti vedle nich se totiž ozývalo vytrvalé mlaskání. Po deseti minutách už oba neměli daleko k šílenství. Najednou se ze směru odkud to mlaskání přicházelo ozvala dutá rána a promluvily čísi  rozzuřené hlasy.
„Můžeš toho prosímtě nechat! My bychom se rády vyspaly!!" Sirius i James si úlevně vydechli.
„A čeho bych asi tak měla nechat?!Nic vám nedělám, tak mi dejte pokoj..."
„Prý nic!Hele... přestává mě bavit ti pořád vysvětlovat, že když spíš tak mlaskáš. To se ti furt zdá že něco jíš, nebo co?" kluci se začali usmívat, bylo tak příjemné poslouchat, jak se někdo hádá a nejsou to oni. Za chvíli je ale sranda přešla, a to když hlasy začaly nabírat na intenzitě.
„Holky! Klid. Takhle se nevyspíme a to máme ještě ke všemu brzo vstávat. Prostě to nějak vyřešíme," promluvila jedna, jejíž hlas byl pro Jamese nezaměnitelný... Lily.
„Jo?A jak prosímtě...?" zeptala se nakvašeně druhá.
„Rose, uklidni se. Sabrina se bude nějakým způsobem snažit aby nemlaskala a my na ni nebudeme křičet. Jasný?!" oznámila jim.
„Takový blbý složitosti. Jednodušší by bylo, kdybychom jí prostě vyhodily z pokoje! I když.... to by nám asi neprošlo, co?"
„Pojďte už spát....PROSÍM!" tentorát už byla skoro zoufalá. Zanedlouho se mlaskání ozývalo jen občas.A všichni se mohli v pohodě vyspat.
„Siriusi! Vstávat! Za chvíli bude snídaně!" budil James svého nejlepšího kamaráda, kterému se zjevně nechtělo z postele vůbec vylést.
„No jo!Vždyť už jdu!"

Konečně se po půl hodině dostali do jídelny. U stolu už seděli skoro všichni, chyběly už jen holky.
„Dobré ráno!" pozdravili slušně, hned potom co se na ně paní Potterová zamračila.
„Dobré," vrátila se jim sborová odpověď
„To tu hodláte stát celou snídani? Já bych byl radši kdyby jste se posadili," zeptal se je Dan s úsměvem.
‘Ten má snad gumový obličej. Já se pořád takhle usmívat, tak už v něm mám křeče,' pomyslel si James.
„Kde ty holky sakra jsou? Vždyť to nestihnou!" nervovala se zrovna paní Evansová.
„Prosimtě...už si někdy viděla že by ty tři něco nestihly? To by se snad musel stát zázrak!" odpověděl jí opět s úsměvem její manžel. Jako na povel se hned po jeho slovech ozval z kuchyně smích několika osob.
„Ááá! Tak tady má někdo dobrou náladu!" promluvil pan Potter.
„Dočasně, do pěti minut je to přejde, o to se neboj. Hned jak zjistí co všechno budou muset dneska udělat, tak se budou tvářit úplně jinak," uvedla vše na pravou míru paní Evansová. Dívky najednou vtrhly lítačkami do jídelny a nesly podnosy se snídaní.
Aniž by si všimly že jsou v místnosti noví hosté a s hlasitým

„Dobré ráno!" položily tácy na stůl. A asi by si jich nevšimly vůbec, kdyby na ně James nepromluvil.
„Hmm... Ahoj!" řekl, nebo spíš pošeptal. V tu chvíli Lily zakopla o nohu stolu a málem se skácela na podlahu.
„Co?! Potter? Black? Co vy tady?"zeptala se vyjeveně a nespustila z nich oči.
„Lily, Rose, Sabrino. Predstavuji vám naše nejlepší hosty. Henryho a Liz Potterovy. Jak vidím tak jejich syna s kamarádem představovat nemusím," dodal s úšklebkem
„No to teda nemusíš, ty dva známe až moc dobře," oznámila suše.
-PRÁSK-

„Čau rodino! Tak jsem se vám vrátil!" třískl s dveřmi o stěnu nějaký kluk, až z nich odlétla barva. Pan Evans po něm vrhl pohled rozzuřené kobry.
„Óó! Můj drahý bratránek! Ani nevíš jak jsem ráda, že tě zase vidím!" odpověděla mu Lily s ledovým výrazem a na slovo -zase- podala velký důraz.
„A jéje!" zkonstatoval situaci onen kluk, ,,Omlouvám se, já nevěděl, že jsou tady hosté!" začal litovat.
„Alexi.... řekni si sám co ti mám udělat! Tohle už je nejmíň pošesté! Přestává mě bavit ty dveře pořád natírat!" Dan se nejspíš pořádně naštval.
„Já bych o něčem věděla!" ozvala se Rose.
„Co kdyby do konce týdne makal za nás!"
„Dobrý nápad!" pochválil jí Dan a znovu se usmál, zatímco Alex se jen plaše rozhlížel kudy by mohl utéct.
'Jó, tak tomuhle já říkám přivítání!' pomyslel si James.

„Tak pojď Alexi. Ukážu ti kuchyň," říkal se smíchem pan Evans, ,,Doufám že umíš vařit!"
„ANO!!!! Konečně! Žádný vaření, jdu si lehnout!" oznámila jim Lily.
„Vždyť jste před chvílí vstaly?!" paní Potterová nevycházela z údivu.
,,To je sice pravda, ale únava je věčná! " dodalo trio se smíchem najednou a pomalu se klidilo z místnosti.
Všichni se bavili. Příjemný start do nového dne.
„Máte tu veselo," konstatoval se smíchem Henry.
„To tedy ano! Někdy až moc!" odpověděl Dan, který už se i s poněkud pobledlým Alexem vrátil.
„Že já jsem sem lezl! Stálo mi to za to?" mumlal si sám pro sebe, naneštěstí pro něj to slyšel celý stůl. James to nevydržel a vybuchl smíchy, když všichni uviděli jeho nakažlivý úsměv rozesmáli se taky. Alex se na ně jenom zašklebil a odešel se vztekat někde jinde.

Po skvělé snídani se zapletli do rozhovoru o mudlovských výtvorech, vynálezích a jejich zneužívání v kouzelnickém světě. Pan Potter se při té příležitosti opět projevil jako skvělý vypravěč a bavič.
Zrovna všem dovyprávěl o tom jak se jednomu jeho kolegovi zakouslo očarované záchodové prkénko do zadku a záhadně se zcvrklo, takže s ním musel celý den chodit po ministerstvu než přišli na to, jak mu ho sundat aniž by mu utrhli kus zadku. Když se pan Evans postavil a v záchvatu smíchu jim zdělil, že se jde podívat po Alexovi, který by měl začít vařit oběd pokud to chce do jedné stihnout. Všichni se náramně podivili tomu, že si povídají bezmála tři hodiny.Všem to připadalo jako pět minut.
„Sirie? Pujdem do pokoje ne?" zeptal se stále ještě vysmátý James.
„Jasně, " odpověděl mu. James si nemohl nevšimnout že, už i on má z toho smíchu slzy v očích.
Na schodišti je málem srazil Alex, který běžel nahou.
„Kluci! Neviděli jste Lily?" ptal se jich udýchaně a opíral se o zábradlí.
„No naposledy jsem ji viděl, když říkala že si jde lehnout. Proč?" oznámil mu Sirius, jelikož Jamese opět zkolil záchvat smíchu.
„KUŘE! Nevím jak ho mám upéct!"zakřičel zoufale a zamával přitom Siriovi před nosem čímsi co se asi před hodinou nazývalo mraženým, teď už však napůl rozteklým kuřetem.
,,ROSE!" zařval najednou a vrhl se na dívku, která právě scházela s třetího patra, „Kde je Lily?" Rose se na něj s úsměvem podívala.
„Nemyslíš, že už je konečně čas na to aby ses naučil vařit?"
„Na to ti kašlu! Kde je?"
„Spí. A varuju tě. Jestli ji probudíš, tak tě nejspíš zabije."
„SAKRA!"
„Můžu ti s něčím pomoct?" zeptala se ho znova, teď už však méně pobaveně.
„Vážně bys mohla?" zeptal se zoufale
„Jasně tak pojď. Ať to stihneme," řekla objala ho kolem ramen.
James i Sirius se smíchy váleli na podlaze, nevěděli proč ale smáli se každé prkotině.
Když už se jim konečně podařilo dostat se do pokoje, měli už ze smíchu křeče v břiše.

Svalili se na své postele a pomalu se uklidňovali. Tak dobrou náladu ještě žádný z nich neměl. Takhle vydrželi až do oběda, teprve pak se zvedli a odplazili do jídelny.
„Téda! Tady něco krásně voní! podivil se Sirius.

„Hmm! Alex se překonává! " ozvala Rose, která pokládala na stůl talíře.
„Alex? Já myslel, že si vařila ty!" podivil se James. Najednou mu v obličeji přistála utěrka.
„Ticho blbe! " okřikla ho, až oba polekaně ustoupili, „Kdyby tě slyšel Lilyin taťík tak má Alex ještě větší průser než teď!"
„Tak proč mu pomáháš, když ho můžeš dostat do problémů?" zeptal se opět Sirius
„Nejspíš proto, že nejsem svině. Kdybych mu nepomohla, tak by tu musel dřít celý rok! Chápeš?" teď už mluvila trošku klidněji, „Vážně se těším až se zase vrátím do Bradavic. To bude klídek.... s Lily se už nebudou potkávat tak často a ona bude mít konečně lepší náladu," dodávala si už jen pro sebe, bohužel ji James i Sirius slyšeli.
„Hele, já vím že si její nejlepší kámoška. Mohla bys mi teda vysvětlit jednu věc? " Sirius se zjevně rozhodl převzít iniciativu do svých rukou.
„Pokud budu moct?! Proč ne?" jemně nadzvedla obočí.
„Proč Lily Jamese tak nenávidí? Co jí udělal?" James se na Siria překvapeně podíval, tohle by od něj nečekal.
„Víš, ona... Ne, že by tě Jamesi nenáviděla. Ale... spíš jí na tobě něco vadí. Něco podstatného," obrátila se najednou na Jamese, který se už už nadechoval, aby se taky na něco zeptal. Bohužel ho však předešla, „Víc vám neřeknu., ani tohle jsem neměla říkat. Tak prosím buďte zticha a zkuste přemýšlet sami, " podívala se na oba dva prosebným pohledem.
„Díky Rose! Pomohla si nám, teda mi!" poděkoval jí James.

Po téhle odpovědi se mu zlepšila nálada. Takže u ní ještě šanci má! Měl chuť si začít pořádně z plných plic zpívat nějakou písničku, nejlépe hodně veselou.... ale ovládl se.

„To je divný," pronesl zamyšleně Sirius, „ Žádnej průser, nikoho jsme nezakleli, ale přece se skvěle bavíme!"
„No konečně vám začíná docházet, že k tomu abyste se dobře bavili, není potřeba porušovat řády!" ozvalo se jim za zády.
„Sabrino! Já sem se tak lekla! Lily ještě spí?" vystřelila Rose zpod stolu, kde hledala spadlý kroužek na ubrousky.
„Jo. Chudák. Včera makala o sto šest. Myslím že by jí prospělo víc, kdyby spala celý den."
„Čus!" vlítla najednou do místnosti Lily, na to že by byla unavená rozhodně nevypadala, „Mám takový hlad, že bych snědla i vola!"
„Co ty tady?! Když sem šla dolů, ještě si spala!"
„Jo, do té doby, něž si začala mluvit o jídle."

Sabrina i Rose se rozesmály, moc dobře Lily znaly. Věděly, že jakmile se před Lily někdo zmíní o jídle, tak je jí jedno co právě dělá. Lily však měla štěstí, její oblíbená činnost na ní totiž narozdíl od jiných holek nebyla vůbec vidět.
„Zajdeme si po obědě zahrát basket? " zeptala se Lily holek a protáhla se okolo Jamese a Siriuse.
„Jasně! " ozvala se Rose.
„Ty nejdeš Sabrino?"
„Ne, děsně mě bolí hlava," odpověděla smutně.
„Basket? Co to je?" James byl naprosto mimo.
„Víš, to je taková mudlovská míčová hra," stal se zázrak. Lily na Jamese nevyjela

O 30 minut později....

„Bylo to skvělé, " řekla Lily spokojeně.
„Co kecáš?! Skoro nic si nesnědla," odporoval jí Alex
„Skoro! Což znamená, že něco jo! " usadila ho,
„Tak jdeme? " obrátila se zase na Rose. Ta jen kývla hlavou a už se zvedala.

„Jdu se převléct, v tomhle oblečení odmítám hrát, venku je děsný vedro, "

'Mají docela postřeh.' pomyslel si James ale nahlas to nekomentoval.
„Siriusi?" šeptl
„Hmm…fo fšech...." James se pousmál. Sirius do sebe jídlo házel takovou rychlostí, že skoro nestíhal žvýkat.Vypadalo to jako by už nejmíň měsíc nejedl.
„Nepůjdeme se na chvíli projít? "
„No dobfe, "odpověděl mu a smutně se podíval se na jídlo, které byl po tomto rozhodnutí nucen opustit. James se ale nechtěl projít. Chtěl se podívat na holky.... a hlavně tak aby neviděly ony ho.

 

Žádné komentáře